První otevřený koncentrační tábor Dachau v němž už před druhou světovou válkou končili Židé a političtí vězni.
7. ledna 1934 se odehrála událost, která dodnes zůstává záhadnou a tajemnou kapitolou před druhou světovou válkou. Ve vyhlášeném nacistickém koncentračním táboře Dachau v Německu záhadně zmizelo 23 vězňů. Únik zorganizoval židovský vězeň David Eissen. Tato událost vyvolala mnoho otázek a konspiračních teorií, které dodnes fascinují historiky i laickou veřejnost.
Dachau, který byl otevřen v roce 1933, byl jedním z nejnotoričtějších nacistických koncentračních táborů, kde už před válkou byly pod hrozbou smrti vězněni političtí odpůrci režimu, Židé, homosexuálové a další skupiny politických vězňů. Podmínky v táboře byly kruté a nelidské, a mnoho vězňů zemřelo kvůli násilí, nemocem a hladu.
Únik 23 vězňů 7. ledna 1944 byl nepochybně odvážným a riskantním činem. Vězni byli schopni uniknout z hlídaného prostoru tábora a dostat se na svobodu, což bylo v té době téměř nemožné.
Záhadný aspekt této události spočívá v tom, že vězni zmizeli bez jakýchkoli stop a stopy jejich úniku nebyly nikdy objeveny. Nacistický režim zahájil rozsáhlé pátrání a vyšetřování, ale vězni zůstali nezvěstní. Tento neobvyklý únik z koncentračního tábora zanechal historiky i laickou veřejnost v rozpacích.
V knize Největší záhady světa – Tajemné síly, kterou napsal autor Frank P. Jones se o tomto útěku píše.
Citát z knihy
„Hned 1. ledna roku 1934 oznámil jeden z táborových heftlinků, Joseph Kondrad, scharführerovi Hassovi, že se židák Eissen a všech jeho dvaadvacet „soudruhů“ chystají z Dachau utéci za pomoci kouzel černé magie. Hass se strašlivě rozesmál a běžel s touto horkou novinkou za svým nadřízeným untersturmführerem Mackem. Mack podal hlášení zástupci velitele tábora sturmbannführerovi Erbachovi. Ten se touto novinkou také dobře pobavil s tím, že by židovi a soudruhům musela narůst křídla, aby se z dokonale střeženého tábora dostali. Nicméně pro každý případ nařídil Mackovi, aby s heftlinkem Kondradem dále spolupracoval, aby se vedení tábora dozvědělo podrobnosti o šíleném židovi a bláznech, kteří jeho šílenství dokonale podlehli.
Kondrad sepsal požadovanou zprávu a předal ji Mackovi. Písemně doložené podrobnosti z pera táborového špicla jsou nesmírně zajímavé i dnes.
Útěk byl stanoven na pozítří, tedy na 7. ledna, napsal Kondrad ve svém hlášení. Nabídli mi, abych šel s nimi, ale já odmítl s tím, že mám strach o svoji rodinu. Tomu myslím Eissen věřil, ale přesto mě měřil podezíravýma očima, jako by vytušil, že na ně chystám podraz. Další podrobnosti útěku mi ovšem, už nesdělíli. Mohu říci jenom to, co jsem se od Eissena dozvěděl 2. ledna. Eissen nařídil, že nikdo z kandidátů útěku nesmí 48 hodin před stanoveným dnem vůbec nic jíst ani pít.
Dvě hodiny před útěkem, jenž byl stanoven přesněna půlnoc, měli všichni sešít svoje deky do jediné veliké houně podle Eissenova nákresu. Houně měla tvar židovské hvězdy. Pod tuto deku se přesně o půlnoci měli skrýt a opakovat formule, které jim Eissen bude předříkávat…
Dne 4. ledna jsem ještě zaslechl váhavou větu Williho Kaufmanna, když se svěřoval svému spoluvězni: „To se opravdu proměníme v nic? A takové hlouposti mám uvěřit?“
Schroeder mu odpověděl: „Lepší je naděje mizerná než žádná…“
Takové informace Erbachovi stačily. Nechal Eissenův barák nenápadně hlídat už od časného rána 7. ledna a naprosto spolehliví strážci z něho vůbec nespouštěli oči. Denní program vězňů probíhal jako obvykle, až do odpoledne práce a po podvečerním apelu všichni členové baráku zmizeli v jeho útrobách. Ze všech světových stran se upíraly k Eissenově baráku pozorné oči. Tam ani ven nemohla nepozorovaně proniknout ani myš.
Ve třiadvacet hodin svolal Erbach četu dvaceti esesmanů a o půlnoci, na vteřinu přesně, vytvořili neprodyšný kruh okolo Eissenova baráku a sám Erbach vkročil dovnitř s baterkou v jedné a s odjištěnou pistolí v druhé ruce, aby zde podle svých slov „vytáhl raky z židovského pytle“. Jeho hodinky ukazovaly v tuto chvíli dvě minuty po půlnoci.
Erbach hleděl užasle na prázdný barák a na deku ve tvaru židovské hvězdy, zabírající málem celou podlahu. V místnosti nebyl ani jediný vězeň, věznitelé nenalezli ani podkop, v jehož existenci Erbach napůl věřil. Všechny osobní předměty vězňů byly na svých místech včetně bot, prádla a oblečení a tří brýlí. Na pryčně zůstal pověšen i kýlní pás a protéza předloktí pravé ruky vězně Kaufmanna. Vězňové zmizeli tak, jak je pánbůh stvořil. Erbach zíral s otevřenými ústy…
Celý tábor byl ihned obrácen vzhůru nohama, ale oněch 23 mužů, kteří jako by se propadli do země, nebylo nikdy dopadeno na útěku ani poté, co po nich bylo celá léta pátráno v místě jejich bydliště. Nasazení psi nezachytili žádnou stopu, v okolí tábora nebyl ve sněhu nalezen ani jediný otisk chodidla, dráty plotu nebyly přestřiženy, rovněž nebyl objeven žádný vstup do podzemí.
Do Dachau se 9. ledna dostavil sám Himmler. Ale ani dlouhodobé a přísné vyšetřování nevneslo nejmenší světlo do záhadného případu. Jisté bylo jen jedno. Uprchlíci rozhodně nepřekročili táborový plot, ani se nikudy nepodhrabali, ani nemohli uniknout např. branou na korbě nákladního automobilu, který shodou okolností v kritický den z tábora vůbec nevyjel. Nic. Nikde žádné stopy, nenašlo se žádné schůdné a věrohodné vysvětlení, jak vůbec mohlo ke zmizení 23 mužů dojít.
Samotný Heinrich Himmler spolu s dalšími essesmany vyslýchali zbylé vězně v táboře, ale nepodařilo se jim zjistit, jakým způsobem 23 vězňů zmizelo.
Před Himmlerem trčelo jako už mnohokrát ono magické nic, tolik podobné oné nicotě, kterou zřejmě pociťoval každoročně před hrobkou Ptáčníka, když se s ním vždy přesně o půlnoci ve výročí jeho narození radil. Snad měl v té chvíli pocit, že ho duch krále Jindřicha Prvního zradil spolčením se s bezectným židem, aby takto velmistra řádu SS trošičku polechtal a poškádlil…
Heftlink Joseph Kondrad byl popraven za to, že hrál dvojí hru, a podle Erbachova obvinění stál spíše na Eissenově straně. Sturmbannführer Karl Erbach byl odvolán z funkce a odsouzen na patnáct let káznice, protože včas nezasáhl a podcenil zprávy, které se k němu dostaly. Trest mu byl už před odpykáním poloviny prominut výměnou za čest, s níž směl později padnout jako řadový vojín na východní frontě v bitvě u Moskvy. A Himmler? Ten měl od té doby k Ptáčníkovi ještě větší respekt.
Žádný z 23 uprchlíků nebyl nikdy nalezen ani během války, ani po ní, ač po nich esesáci důsledně pátrali a posléze je hledala rovněž východoněmecká i západoněmecká komanda, a to až do roku 1955, kdy se většina německých válečných zajatců už navrátila ze Sovětského svazu.
Pozdější šéf východoněmeckého státu Walter Ulbricht nechal svým 22 zmizelým soudruhům odhalit 9. 5. 1965 pamětní desku „(Nezvěstným hrdinům) v Berlíně, ale kupodivu na nejdůležitějšího, třiadvacátého muže jaksi pozapomněl. Snad proto, že nepatřil mezi politické vězně, anebo s ohledem na to, že šlo o osobu duchovního stavu?“
Konec citace.
Závěr
Únik 23 vězňů z Dachau zůstává jednou z nejzáhadnějších a nejkontroverznějších událostí druhé světové války. Jisté je, že v příběhu lidského odvahy a touhy po svobodě má tato událost zvláštní místo a je potřeba si klást otázku: Existují lidé, kteří dokážou pomocí kouzel nechat zmizet sebe a jiné lidi podobně, jako to v 90. letech ukazoval ve své show kouzelník David Coperfield?
Pokud ano, pak to znamená, že každý z nás může po určitém tréninku probudit v sobě skryté síly, které mu umožní cestovat prostorem a časem.
Facebook komentáře