Autor: Martin Kirschner.
Ztišení, meditace a nahlédnutí do vlastního nitra má díky izolaci pro člověka hluboký transformační účinek, který se promítne do kvalitnějšího života. (Public Domain)
Ať chceme nebo ne, tak neustále jsme v nějakém propojení. Neustále na nás různé informační technologie chrlí zprávy a informace, které zatěžují naši mysl. Může to být televize, internet, sociální sítě, emaily, zprávy a telefony, které nás neustále vyrušují a vyžadují naši pozornost.
Do toho lidé jsou v neustálém pracovním zápřahu, takže by se dalo říct, že člověk nemá čas se zastavit a ujasnit si priority ve svém životě. Vážně takhle chci žít? Dělám ve svém životě to, co mě baví, nebo jenom stále řeším nějaké nesmysly a požadavky druhých?
V různých duchovních směrech se dlouhodobá izolace používala k otevření duchovních schopností člověka.
V budhismu se například jedinec uzavřel do tmavé místnosti po dobu několika měsíců. Dnes z toho vznikla moderní forma s názvem Terapie tmou. Principem této terapie je co nejvíc izolovat své smysly a především si duševně odpočinout. Spousta lidí, kteří absolvovali terapii tmou popsali, že se jím zostřili smysly a duchovní schopnosti, protože viděli různé scény z jiných dimenzí, díky tomu, že se jim otevřelo třetí oko.
Taoisté zase rádi vyhledávali klidná místa vysoko v horách, kde v izolaci meditovali. Někteří drželi i takzvané bigu (hladovění) kdy dokázali zpomalit svůj metabolismus do té míry, že nepotřebovali jíst. Dokázali tak v ústraní meditovat i několik let v kuse. Stejně tak jsou známy případy katolických poustevníků, kteří žili v jeskyních.
Různé indiánské kmeny, zase měli obřadní rituály, kdy se skrze tyto rituály z chlapců stávali muži. Rituál probíhal tak, že se chlapec poslal na několik týdnů do divočiny pouze s nožem v ruce a úkolem chlapce bylo se o sebe postarat. Když zkoušku absolvoval, tak se z něj stal muž.
Ať už měli duchovní směry, nebo indiáni jakékoliv způsoby k praktikování izolace, tak pro moderní dobu 21. Století nemusí být tyto metody příliš vhodné. Nicméně i dnes jsou různé možnosti, jak si takovou izolaci vytvořit a užít si ji.
Putování
Spousta lidí, kteří stojí před životním rozhodnutím absolvuje putování v přírodě po dobu několika týdnů i měsíců. Takovým příkladem může být třeba příběh Cheryl Strayedové, podle které byl natočen film Divočina. Stejnou cestu po pacifické hřebenovce absolvovala také Češka Monika Benešová a spousta dalších Čechů.
Mnoho lidí také vyráží na Svatojakubskou pouť. Pokud potřebujete delší pauzu od veškerého shonu civilizace, tak můžete zvolit delší 30ti denní variantu ze Sant Jean (Francie) do Santiago de Compostela (Španělsko). Případně pokud se potřebujete vrátit brzo do civilizace, tak můžete vyrazit z Porta do Santiago de Compostela, kdy vám cesta pěšky potrvá 7 dní.
Terapie tmou
Jak jsem psal výše. Jedná se o takovou moderní formu izolace převzaté z budhismu. Zde si také můžete zvolit, na jak dlouho chcete tuto terapii absolvovat. Délka trvaní této terapie se pohybuje od 3 do 14-ti dní. Doporučuje se však absolvovat alespoň celý týden pro co největší účinek.
Stejně tak si u mnoha společností, které tuto službu nabízejí, můžete vybrat i typ stravy (klasická, vegetariánská, veganská atd.), kterou chcete po dobu této terapie jíst. Některé společnosti dovolují si vzít například mp3 a poslouchat hudbu, nebo audioknihy, abyste se úplně nenudili a naopak jiné společnosti to vyloženě nedoporučují, protože věří, že když už izolace, tak se vším všudy.
Terapie tmou je vhodná především pro lidi, kteří mají velký spánkový deficit a potřebují si pořádně odpočinout hlavně po fyzické stránce.
Můj příběh
Na příbězích se nejlépe vysvětluje, proč je něco přínosné. Proto budu s vámi sdílet svůj příběh, jak jsem se já dostal do izolace a co mi to dalo.
Když mi bylo 25 let, tak jsem stál před životním rozhodnutím, jestli má cenu pokračovat žít dál život, který jsem doposud žil. Od svých 20 let jsem akorát neustále měnil zaměstnání a podnájmy. V mém životě nebyla žádná pevná kotva a stále jsem se jakoby motal v kruhu. Řekl jsi, že už toho bylo dost a potřeboval jsem si dát pauzu.
Rozhodnul jsem se proto, že odejdu do hor a budu putovat krajinou. Odjel jsem do Jižního Tyrolska a prošel jsem celé Dolomity. Byl to opravdu povznášející zážitek. Jen já, chůze a přítomný okamžik. Po celou dobu čtyřiceti dní, kdy jsem takto putoval, jsem po dlouhé době měl zase pocit, že žiji.
Nebudu si vymýšlet, že když jsem se vrátil, tak mě něco osvítilo a já jsem radikálně změnil svůj život. Ještě asi dva roky poté jsem se pořád plahočil životem, než jsem objevil osobní rozvoj a začal se učit od velkých podnikatelů, investorů a úspěšných lidí.
Možná, ale kdybych nepodnikl tuto cestu do Jižního Tyrolska, tak bych se k takovým věcem vůbec nedostal. Každopádně po cestě jsem se vrátil plný energie a zároveň nějakého usmíření. Byl to neskutečný zážitek, na který rád vzpomínám. Začal jsem si sebe více vážit, protože jsem si tak nějak začal uvědomovat, že se tou cestou ze mě stal skutečný muž. Moje sebevědomí neuvěřitelně porostlo poté, co jsem si uvědomil, že málokdo by dokázal strávit sám ve velehorách čtyřicet dní a že na to člověk opravdu musí mít velkou dávku odvahy.
Vězení jako dar
Kniha vězení jako dar (Zdroj: www.ruzenanekudova.cz)
Inspirativní je také příběh Růženy Nekudové, která se po dobu 21 dní ocitla v izolaci a to nedobrovolně. Nicméně i tato nedobrovolná izolace jak ona sama uvádí na ni měla pozitivní vliv. Pokud vás do hloubky zajímají myšlenkové procesy člověka, který se ocitne ve vězení, tak vám doporučuji si přečíst její knihu Vězení jako dar.
V knize Růžena Nekudová sdílí svá uvědomění a aha momenty, které ve vězení zažívala. Když jí po 21 dnech (což je v oblasti osobního rozvoje číslo transformace) propustili z vězení, tak si ujasnila své priority a změnila svůj život k lepšímu. Knihu jsem sám četl a musím říct, že v ní je neskutečná moudrost, kterou bych jinak získal jedině tak, že bych snad sám něco takového podstoupil. Díky její knize jsem si uvědomil, jak my lidé jsme někdy nevděční za to co máme a bereme svobodu, dobré jídlo, čisté oblečení a domov jako samozřejmost, a neustále si na něco stěžujeme.Už se nemůžu dočkat, až se pustím do čtení i její druhé knihy Mysli v mysli.
Závěr
Pokud se cítíte vyhořele, nebaví vás práce, nebo stojíte před vážným životním rozhodnutím, tak bych vám doporučil absolvovat nějakou formu izolace. Někdy je lepší pustit některé věci, které vám v životě nefungují a dát si od všeho odstup po určitou dobu. Rozhodně je to lepší, než když někdo třeba spáchá sebevraždu, protože už nemůže dál.
Každý problém se dá řešit, ale někdy je potřeba od problému poodstoupit a pořádně se rozhlédnout. Když se totiž na svůj problém budete dívat například 10 cm od zraku, tak neuvidíte řešení. Zkuste si dát ruku 10 cm před zrak a uvidíte rozmazaně. Když dáte ruku dál od zraku, tak už uvidíte ostře.
A stejně tak je to i s některými problémy v životě. Někdy je nejlepším řešením si od nich dát odstup a nechat je, ať si žijí vlastním životem. To že žijete, poznáte v době, kdy se naučíte žít přítomným okamžikem a budete mít svůj život pevně v rukách.
V současné době byla na mnohé lidi uvalená karanténa, nebo jiná izolující opatření. Ačkoliv tato opatření neschvaluji, tak i zde platí pravidlo, že vše zlé je k něčemu dobré. Myslím, že lidé si teď zažili velmi podobnou zkušenost, kterou popisuje Růžena Nekudová ve své knize. Spousta lidí získalo dostatek času na to, aby si ujasnili priority a cíle ve svém životě. Jiní se zase začali vzdělávat například v osobním rozvoji. Další měli zase spoustu času na to, aby navštívili alternativní weby a dozvěděli se i jiné informace o dění ve světě, než nám říkají hlavní média.
Věřím, že každá forma izolace nám může něco dát, ale nic se nemá přehánět. ?
Facebook komentáře