Adolf Hitler spolupracoval s vynálezcem Viktorem Schubergerem, který vynálezl generátor volné energie vyrábějící energii pouze pomocí vzduchu a vody. Dnes již víme, že nacistické Německo vynalezlo létající talíře poháněné volnou energií a vznášející se pomocí antigravitace. Jak dalece ovlivnil Schauberger Hitlera k vývoji volné energie a kam až se ve výzkumu dostali?
Pojďme se na to podívat.
Schauberger návštěva u Adolfa Hitlera
V roce 1934 se o Schaubergerově léčivé vodě doslechl průmyslník R. z Brém a napsal mu, že by rád získal patentové právo pro Německo. Prostřednictvím R. se nakonec doneslo k Hitlerovi, že existuje Rakušan, který má originální představy o technice a zabývá se zvláštními vynálezy.
Rakousku tehdy ještě nebylo anektováno, avšak nálada mezi jeho a německou vládou byla značně napjatá. Jednoho dne přišla od německého vyslance ve Vídni žádost, aby bylo jistému Schaubergerovi uděleno vízum za účelem návštěvy u Hitlera. Schauberger směl předstoupit před Hitlera, který prokázal velmi dobrou informovanost o jeho dřívějších aktivitách a nyní ho požádal, aby předložil své nápady a výsledky bádaní. Schauberger vyslovil přání, aby se schůzka konala mezi čtyřma očima, což mu bylo přislíbeno. Při vstupu do Hitlerova pokoje však shledal, že je přítomna ještě jedna osoba, a to člověk, s nímž měl Schuberger již dříve jedno mrzuté setkání – ředitel ministerského oddělení Wiluhn, vysoký uředník Úřadu císaře Viléma.
Schauberger však mohl chvíli nerušeně hovořit, aniž by byl přerušován, a oběma přítomným jasně vylíčil „zvůli akademické techniky“ i to, co považoval za nesprávné na Hitlerově čtyřletém plánu a jeho národohospodářských metodách.
Když skončil, Hitler se zeptal: „Co chcete použít místo dnešních energetických strojů a metod?“ Schauberger odpověděl: „Dejte mi prostory, personál, nářadí a materiál, který si sám vyberu. Během několika měsíců uvidíte, jakými metodami se dá vyrábět energie. Potom si můžete zvolit ty nejlepší a nejperspektivnější.“
Hitler: „Jaké však chcete pro své energetické stroje použít pohonné hmoty?“
Schauberger: „Vodu a vzduch, v nichž totiž ta síla je.“
Hitler zmáčkl tlačítko a vstoupil státní tajemník Keppler. Hitler: „Dejte tomu Rakušanovi, co potřebuje pro své nápady, které mě zajímají; ať dokáže že má pravdu.“
Vodní pokusy v Norimberku, elektřina přímo z vody
V roce 1938 byl proveden anšlus Rakouska. Krátce nato dostal Schauberger zprávu od Julia Streichera, že na Hitlerův příkaz mají být Schaubergerovi vytvořeny požadované podmínky. Pro začátek měl dostat k dispozici 10 milionů říšských marek, aby provedl mýcení lesa a v Bavorsku, Horních Rakousích a Čechách postavil plavební zařízení. Pro další výzkumy mu měla být poskytnuta laboratoř profesora Kötschause v Norimberku. Schauberger poté vyrozuměl syna Waltera, který mezitím jako diplomovaný inženýr absolvoval studium na Vysoké škole technické ve Vratislavi, a poprosil ho, aby mu přijel do Norimberka pomoci. Walter nedokázal beze zbytku akceptovat všechny otcovy teorie a v mnoha ohledech byl skeptický. Časem se však přesvědčil o správnosti otcových názorů.
Začali tím, že obnovili pokusnou sérii, kterou Schaubeger kdysi provedl společně s dr. Winterem – pokus o získání elektrické energie z vodního paprsku (Již německý fyzik Lenard experimentoval v roce 1890 s elektrickým fenoménem u vodního paprsku, aby vyřešil problémy s tzv. elektricitou vodopádu. Před ním prováděl podobné pokusy anglický fyzik lord Kelvin.).
Zpočátku to zkoušeli se silným vodním paprskem tryskajícím za vysokého tlaku z hrubých náustků – avšak bezvýsledně. Walter pak přešel k opačnému extrému a pracoval s velmi jemnými náustky a nízkým tlakem. Tehdy se fenomén začal objevovat, přičemž mohla být prokázána napětí až do výše 50 000 voltů. Na Julia Streichera udělaly pokusy velký dojem, a tak do laboratoře povolal fyzika z vysoké školy, aby fenomén vysvětlil. Ten začal okamžitě pátrat po elektrických drátech vedoucích k přístroji. Když žádné nenašel, nahněvaně Waltera požádal, aby mu ukázal schovaný zdroj. Že by tato vysoká namětí vytvářela voda samotná, považoval v zásadě za nemožné. Jelikož to vše ale začínal zvolna chápat a neobjevil žádný podvod, nakonec uznal, že fenomén nedovede vysvětlit. Pokus s vodním paprskem – sám o sobě zajímavý – ani tentokrát nevedl k žádnému praktickému využití.
K pokusu se o 30 let později vrátili švédští vědci, kteří chtěli ověřit funkčnost Schaubergerových vynálezů a možnost generování volné energie z paprsku světla vytvařéného vodou.
Švédské okusy s vodním paprskem
Z podnětu Waltera Schaubergera se švédská výzkumná skupina pro biotechniku k těmto pokusům znovu vrácela. Výsledky dosažené do podzimu 1962 byly publikovany v časopise Implosion č.6. Větší zpráva pak následovala v časopise Kosmische Evolution č. 2, 1973. Uvádíme zde krátké shrnutí těchto článků.
Pokus s vodní forézou
Obrázek dole ukazuje uspořádání pokusu. Dvě trysky (veterinární injekční jehly, průměr 0,3 – 0,5 mm) jsou přes kohout napojeny na vodovodní potrubí. Voda, která je každou tryskou individuálně dávkovaná, stéká do skleněné nebo plastové nádoby, postavené na izolátoru (např. sklo). V každé nádobě leží měděná destička. Z každé destičky vede 5-8 mm silný měděný drát k protilehlé trysce. Drát je izolovaný plastovou hadičkou, a to tak, že horní konec hadičky je zatavený. Dolní konce drátů jsou přiletované k měděné destičce. Horní konce jsou dále vedeny ve spirále, jejíž střed se má nacházet přesně pod tryskami. Spirála se pomocí nylonových vláken zavěsí a fixuje tak, aby se nacházela 25 -50 mm pod vrcholy rysek. V oblasti křížení musí být mezi voliči dostatečná vzdálenost, která brání jejich vzájemnému indukčnímu působení.
Funkce: Pomocí kohoutů se nastaví jemný vodní proud. Za několik vteřin se paprsky pod spirálou (kolektory) rozdělí a vodní kapky opisují dráhy schematicky naznačené na obrázku na protější straně nahoře. Některé kapky se obrátí nahoru ke kolktoru, kde protnou závity nebo obkrouží trysku, aby se pak znovu spojily s vodním paprskem. Jiné kapky se pohybují ve spirálových dráhách nahoru a dolů podél měděného drátu, a to se stále užšími závity a zřetelně viditelnou vlastní rotací (spin). Otáčení kapek bývá jak levotočivé, tak pravotočivé. Fascinující hra kapek je obzvlášť zřetelně viditelná na tmavém pozadí a při bodové osvětlení.
Efekty: Při pokusu nastávají velmi specifické elektrické poměry. Napětí mezi tryskami a nádobami může stoupnout až na 20 – 60 000 V. Kolektory mají opačnou polaritu. Mezi kolektor a zemi můžeme zařadit zářivku, která dává regulováním vodních paprsků buď stabilní nebo jiskřivé světlo. V suché, dobře izolované místnosti se kovové předměty nabíjejí! Přiblíži-li člověk prst ke kolektoru, přeskočí silná jiskra a pohybové vzory se na chvíli zhroutí, aby se za chvíli zase obnovily. Když se nádobách zvolna nahromadí voda, elektrický náboj se oslabí. Vodu je pak třeba vylít.
Za určitého nastavení vodního proudu nastal v efektové zóně zvláštní světelný jev: ve tmě dobře viditelný modrý, oscilující svit. Když se do blízkosti kolektoru zavěsí rentgenový film ve světlotěsném obalu, dojde k jeho osvitu.
Osoby pobývající v místnosti s vodní forézou po několika hodinách subjektivně zaznamenaly různé druhy tělesných obtíží například nespavost. Viktor Schauberger proto při podobných pokusech nosil olověnou zástěru, aby se chránil.
Pokusy prováděné v 90. letech na různých místech Švédska ukázaly klesající napětí, což naznačuje zhoršování jakosti vody.
Události během války
Během války Schauberger byl nucen přerušit pokusy v Norimberku a v době, kdy byl jeho syn povolán do armády, se vrátil do Rakouska. Za nějaký čas dostal příkaz, aby se dostavil ke zdravotní prohlídce, s odůvodněním, že bude penzionován. Ukázalo se však, že prohlídku inicioval Svaz inženýrů a architektů.
Nic zlého netuše, dostavil se na předepsané místo, byl však poslán na jinou kliniku na „speciální vyšetření“. Jeho úžas a zoufalství neznaly mezí, když se náhle ocitl zavřený v blázinci. Pochopil, že se ho odpůrci zase jednou pokusili zneškodnit, a okamžitě mu však došlo, že jeho jediná šance, jak se dostat ven, spočívá v tom, že se bude chovat naprosto klidně a umírněně a potlačí cholerickou povahu.
Po dlouhém čekání ho vyšetřil mladý lékař, jenž po krátkém vyptávaní pochopil, že pacient je naprosto normální. Přivedl nadřízeného, profesora Fötzla, který Schaubergera nechal urychleně odvést ze sálu v němž se zdržovali jen duševně choří.
Po zopakování testu se lékaři přesvědčili, že Schauberger je zcela v pořádku. Nato jej odvedli k profesoru Wagner-Jaureggovi, který ho ještě jednou vyšetřil a vystavil osvědčení, že je duševně zdráv a „vysoce inteligentní“. Když chtěl profesor Fötzl tuto zvláštní událost důkladně prověřit, ukázalo se, že nelze vypátrat, kdo Schaubergera na psychiatrickou kliniku poslal. V této věci nebylo možné zjistit žádnou další skutkovou podstatu.
Závěr
Ačkoliv Viktor Schauberger byl schopný vyrábět elektřinu přímo z vodního paprsku, tak k praktickému využití jeho vynálezy nebyly zpřístupněny, jelikož už v té době se zájmové skupiny obávali, že kdyby si lidé byli schopni vyrábět elektřinu z vody zdarma, tak by přišli o své zisky a nemohly by globálně vykořisťovat národy skrze účty za elektřinu. Rozhodli se proto prohlásit Schaubergera za blázna a umístili ho do blázince, aby se jej zbavili.
Během života čelil Schauberger mnoha překážkám a nepochopením ze strany vědecké obce. V mnoha případech to bylo i v tomto smyslu účelové. Posledním hřebíkem do rakve bylo pozvání Schaubergera do USA, kde měl místní vědce seznámit se svými vynálezy. Jak se však ukázalo, tak šlo o past kdy pod nátlakem musel Schaberger přepsat patenty na své vynálezy pod patentový úřad USA.
Po návratu do Rakouska umírá o pět dní později jako zlomený člověk, když prohlásil:
„Všechno mi vzali. Nevlastní už ani sám sebe!“
O několik desetiletí vynálezci testovali Schaubergerové vynálezy. Zapněte si české titulky a podívejte se, jak jejich testy dopadly:
……
Informace v tomto článku byly převzaty z knihy Živá voda – Olaf Alexandersson
Facebook komentáře