Socha starověkého řeckého historika Thukydida před rakouským parlamentem ve Vídni.
Autor: Geoffrey Clarfield.
Thukydides byl řecký historik. Žil a psal před 2400 lety. Byl generálem i kronikářem toho, čemu se začalo říkat Peloponéská válka. Začalo to v roce 431 př.nl a skončilo v roce 404 př.nl.
Kniha popisuje konflikt mezi demokratickými Aténami a autoritářskou Spartou, jejich vzájemný strach a touhu vyhladit své protivníky a spojence svých protivníků. Člověk by si rád myslel, že Athéňané byli dobří a Sparťané špatní (protože duchovní kořeny moderní demokracie vystopujeme až do Athén), ale ďábel je v detailech. Demokratické Athény se často chovaly spíše jako tyranská Sparta a neváhaly napadnout jiné demokratické městské státy, jako jsou ty na Sicílii, které zaplatily velmi vysokou cenu.
Sparta nakonec porazila Athény, ale nesčetné městské státy klasického Řecka byly duchovně vyčerpané. Za méně než jedno století po skončení peloponéské války, vládce Makedonie a žák Aristotela Alexandr Veliký, aby později získal slávu, tak dobyl městské státy Řecka a změnil tvář antického světa.
Učenci, historici, politici a státníci čtou Thúkydida více než 2000 let, včetně vůdců, jako je Winston Churchill. Dělají to proto, že nás má hodně co naučit, dokonce i v multipolárním 21. století vyzbrojeném jadernými zbraněmi. Můj kolega, emeritní profesor Salim Mansur z University of Western Ontario, se domnívá, že konfliktu na Ukrajině lze lépe porozumět, když si pečlivě přečtete Thúkydidův text.
Zavolal jsem mu proto a položil mu několik otázek o tomto starověkém Řekovi a jeho významu pro válku na Ukrajině. Zde jsou hlavní body našeho rozhovoru. Jsou hodné k rozjímání.
Geoffrey Clarfield: Co předpovídáte, že se stane v tomto konfliktu v nadcházejících dnech?
Salim Mansur: K případnému urovnání po ruské vojenské operaci nebo invazi na Ukrajinu dojde poté k jednání mezi ukrajinskými a ruskými diplomaty které začne, jak bylo oznámeno v pondělí 28. února v Bělorusku s pravděpodobným příměřím a poté vzájemně dohodnutými bezpečnostními zárukami, že bude ukončen jakýkoli další pokus Kyjeva o to, aby byla Ukrajina válečnými jestřáby Uniparty ve Washingtonu postrčena do NATO. Toto je výsledek, který vidím dopředu, a smrtící divadlo z minulého týdne a s ještě intenzivnější propuknutou střelbou bylo kruté a dalo se tomu vyhnout, kdyby západní vůdci nebyli připraveni ještě více ponížit Putina a ruský lid vytažením dýky namířené na jejich krční žíly.
Můj názor je jednoduše ignorovat očerňování, zejména na Západě, malování Putina jako Dartha Vadera (válečná postava z hvězdných válek), a chápat geostrategickou šachovnici, v níž Moskva samotná na jedné straně, konfrontuje Washington se svými evropskými spojenci na straně druhé. Existuje hranice, za kterou se nebude velmoc přitlačená ke zdi bránit, i když značně omezená svými schopnostmi, jako je případ Ruska. Přestřelka na Ukrajině je zatlačením ruského medvěda do kouta.
Clarfield: Souvisí to, co se děje na Ukrajině, s vaší osobní a rodinnou historií?
Mansur: V mládí jsme my, moje rodina a já spolu s miliony mých krajanů v Bengálsku nebo bývalém východním Pákistánu, nyní Bangladéši, byli vyždímáni, znásilněni a zavražděni vládnoucí vojenskou vládou Pákistánu v letech 1970–71. Deset milionů Bengálců hledalo útočiště v Indii, stejně jako členové mé rodiny při útěku z vražedných polí Bengálska. Připomínám si to, abych nejen zdůraznil, s jakou empatií mám vztah k tragédii, která se odehrála pro obyčejný ukrajinský lid vtěsnaný mezi mocenskou hrou Washingtonu a zatlačením Moskvy, ale také abych sledoval lekci, která je stará jako Peloponés. Válka, o které jsem se dozvěděl poté, kdy jsem přežil tragédii v letech 1970–71 která se udála Bengalskému lidu.
Ani jsem se neohlížel s třískou v rameni a hořkostí v srdci proti Spojeným státům za jejich roli v Bengálsku a jižní Asii během období masových vražd a válek v mládí, ani nad vládou Británie a její úlohou při rozdělování Indie v roce 1947, která byla od té doby pro lidi v regionu toxická. Na postgraduální škole jsem studoval Thúkydida a jako akademik jsem přiměl své studenty, aby četli Thúkýdida se zvláštním zřetelem na „Melianský dialog“, o kterém informoval mezi athénskými delegáty a zástupci Melosu uprostřed války mezi Aténami a Spartou před 25 stoletími a poučení z tohoto dialogu je v naší době stejně důležité jako pro Thúkydida, který jako Athéňan bojoval v peloponéské válce.
Clarfield: Co je podstatou dialogu Melian?
Mansur: Ostrov Melos byl kolonií Sparty a snažil se zůstat neutrální mezi Spartou a Aténami během prvních let jejich války, která se rozšířila po celém regionu. Athéňané nakonec vyslali svou delegaci, aby si promluvila s Melians a dala jim ultimátum, aby uzavřeli smlouvu s Athénami proti spartské lize nebo čelili následkům svého odmítnutí. „Meliánský dialog“ je dlouhou výměnou názorů, o které Thukydides referoval v páté knize Peloponéské války, a stal se po staletí povinnou četbou pro studenty politické a právní filozofie, historie a diplomacie.
Rada Melians na konci diskuse s athénskou delegací odmítla vstoupit do athénské ligy a zaplatila cenu za naprosté zničení Melosu jako trest.
Jádrem dialogu Melian byla tato slova athénských delegátů koncilu: „[My] na naší straně nebudeme používat žádné pěkné fráze, které říkají, že například máme právo na svou říši, protože jsme porazili Peršany, nebo že jsme proti tobě teď vystoupili kvůli zraněním, která jsi nám způsobil – velké množství slov, kterým by nikdo nevěřil. … [Doporučujeme, abyste se pokusili získat to, co můžete získat, s ohledem na to, co si oba skutečně myslíme; protože víte stejně dobře jako my, že když o těchto věcech diskutují praktičtí lidé, úroveň spravedlnosti závisí na rovnosti moci k vynucení a že ve skutečnosti silní dělají to, co mají, a slabí přijímají to, co musí přijmout.“
Melians předložili argument pro „fair play a spravedlivé jednání“. Odcházející slova athénských delegátů k Melianům zněla: „Když si budete moci vybrat mezi válkou a bezpečností, nebudete tak necitlivě arogantní, abyste se rozhodli špatně. To je bezpečné pravidlo – postavit se sobě rovným, chovat se uctivě k nadřízeným a chovat se k podřízeným umírněně. Přemýšlejte o tom znovu, až se stáhneme ze schůzky, a nechť je to bod, který se vám neustále vrací do mysli – že diskutujete o osudu své země, že máte jen jednu zemi a že její budoucnost dobrá nebo špatná závisí na tomto jediném rozhodnutí, které uděláte.“
Clarfield: Jak lze využít Melianův dialog k tomu, aby dal smysl asijské geopolitice 20. století (území Alexandra Velikého!)?
Mansur: Podle mého názoru v průběhu let je dialog Melian jako ukazatel v našem světě velmocenské diplomacie, státnictví a geopolitiky. Chudý lid z Bengálska v odlehlé části světa, aniž by o tom věděli, nesli osud Melianů v diplomacii na vysoké úrovni během desetiletí vrcholící studené války. Prezident Nixon se po vítězství ve volbách v roce 1968 rozhodl v tajnosti usilovat o otevření Maově Číně, což vyvrcholilo jeho cestou do Pekingu v únoru 1972. Během příprav na toto historické setkání Nixona a Mao Ce-tunga se pákistánští vojenští vládci stali tajným prostředníkem a Islámábád využil Kissinger pro své pečlivě maskované cesty do a z Pekingu. A na oplátku dostali vojenští vládci Pákistánu americkou ochranu a podporu v jejich kampani za potlačení lidu bývalého východního Pákistánu a zrušení jejich hlasů ve volbách v roce 1970, ve kterých by jejich strana získala většinu křesel k sestavení vlády v národním shromáždění.
Daň ve formě krve a chaosu za úspěch americké diplomacie na geostrategické šachovnici zaplatili lidé v Bengálsku. Bengálci (nyní Bangladéšané) však tehdy a na rozdíl od Melianů neměli na výběr; byli to prostě pěšáci. Podobnou daň v současnosti platí Ukrajinci, ale stejně jako Melianové dostali možnost volby a jejich vůdci zvolili špatně. Nevyhnutelné poučení od Thúkydida je, že menší aktéři, jako byl ostrov Melos ve starověkém Řecku, v prostředí velmocí a jejich soupeření, musí znát svou pozici na šachovnici, svou blízkost k velmocím a příslušné sféry vlivu, a podle toho se rozhodovat obezřetně ve vztahu ke svým zájmům a bezpečnosti.
Clarfield: Jak se dialog Melian vztahuje na dnešní Ukrajinu?
Mansur: Ať už jsou lidé na Západě svědky vojenské intervence, invaze nebo „znásilnění“ Ukrajiny, jak uvádí tradiční mainstreamová média, existuje další perspektiva, které se nelze vyhnout ani ji ignorovat. Rusko je pro Ukrajinu tím, čím byly Atény pro Melose.
Clarfield: Je tento konflikt zlomovým bodem ve světě po studené válce, ve které jsme žili 30 let?
Mansur: Tento konflikt o budoucnost Ukrajiny je také klíčovým bodem při utváření multipolárního světa po studené válce. Poslední tři dekády od konce studené války byly v globální politice unipolárním momentem a přehnaný dosah Ameriky jako impéria, které chce vnutit ostatním svou verzi neoliberálního řádu založeného na pravidlech, se setkala s předvídatelnou reakcí, to znamená, že někteří nejsou ochotni akceptovat americkou hegemonii.
Hlasování Rady bezpečnosti OSN o americkém návrhu rezoluce odsuzující ruskou vojenskou invazi na Ukrajinu bylo podle očekávání vetováno Ruskem. Ale neúčast Číny, po níž následovalo zdržení se Indie a Spojených arabských emirátů jako nestálých členů, svědčilo o tom, že Američané překročili svou vizi Nového světového řádu a odpor vůči němu, který narůstal, byl odhalen kvůli konfliktu na Ukrajině. .
Clarfield: Děkuji.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory The Epoch Times.
Překlad: Martin Kirschner (www.vipnoviny.cz)
Zdroj: epochtimes.com
Facebook komentáře