autor: Martin Kirschner
Počátkem 60tých let americký psychiatr Leon Eisenberg prohlásil, že normální dětské chování, jako je neposednost a nepozornost, jsou údajně příznaky psychiatrického syndromu později nazvaného porucha nedostatku pozornosti s hyperaktivitou – ADHD. Od té doby se děti začaly stávat obětmi psychiatrie.
Děti po požití psychofarmatických léků jsou apatické a jakoby bez života (zdroj: pixmac.cz)
Tato porucha byla uznána bez lékařského důkazu (rentgenu, krevní, zkoušky, snímku mozku ukazující skutečnou psychickou chorobu). To ale psychiatrii neodradilo od prohlášení, že přes 74 miliónů dětí na světě je duševně nemocných z ADHD. V průběhu let se za nemocné touto diagnózou prohlašují stále mladší a mladší děti.
Krátce před svou smrtí v roce 2009 psychiatr Leon Eisenberg doznal, že diagnóza ADHD byl příšerný omyl a nazval ho „prvotřídní příklad fiktivní choroby“, ale příliš pozdě.
Lidé v Německu začali v posledních letech poukazovat na zneužívání psychiatrie, a to do takové míry, že v roce 2012 soud v Německu rozhodl, že jsou nezákonné všechny psychiatrické léčby, které jsou v rozporu s vůlí pacienta.
Závažné jsou i případy zneužívání téměř bezmezné zákonné pravomoci psychiatrů a Úřadu péče o mládež, který může rodičům odebrat děti na základě obvinění z psychických problémů třetí stranou bez dalšího důkladného a prokazatelného vědeckého přezkoumání.
Léky na ADHD se stále předepisují
Psychiatrický moloch byl rozjetý a nekončil touto přihlouplou diagnózou. „Během mé 34leté praxe učitelky došlo k zásadním změnám. Během let se stále více a více dětí příliš rychle a falešně diagnostikuje. Jakmile se děti chovají tak nějak neobvykle, okamžitě se vezmou k lékaři, který jim předepíše psychofarmaka, která se jim musí podávat, aby se takzvaně zklidnily,“ zmiňuje učitelka a pedagožka Maria Neurererová.
„Psychiatrie tvrdí, že když se děti, které vykazují behaviorální problémy, nechají užívat psychofarmaka, lépe se učí. Pravdou je, ale naprostý opak. S dětmi na Ritalinu či jakémkoli psychofarmaku je mnohem těžší pracovat, nebo je vzdělávat. Někdy je to velmi tragické, když děti dostanou psychofarmaka, která jim předepíše psychiatr, a pak jsou jejich rodiče nuceni jim tento lék podávat,“ dodává Neurererová.
Sociální pracovnice Katharina Bömmelová k tomu říká: „Pracuji v mateřské školce a už tady to začíná. Doktoři začínají označovat děti hyperaktivitou, i když to v tomto věku nelze určit. S dětmi na Ritalinu či jakémkoli psychofarmaku je mnohem těžší pracovat nebo je vzdělávat, než když neberou vůbec žádné.“
„ADHD opravdu vypadá jako vykonstruovaná nemoc, jejíž jediný úkol je dostat děti na psychofarmaka. Když se rodiče donucují a vydírají, tak nemají volbu, musí!“ uvádí Lékařka Dr. Hedwig Obermayerová.
„Léčba dítěte začíná jedním lékem, pak má dítě vedlejší účinky a předepíše se druhý nebo třetí lék na potlačení vedlejších účinků,“ říká praktický lékař Dr. Arnold Sterk.
Lékař Dr. Albin Beck k problematice ADHD dále uvádí: „Psychiatry, kteří cejchují děti diagnózou ADHD a pak tvrdí rodičům, že je to nemoc na celý život, která požaduje, aby doživotně brali psychofarmaka, podle mne nelze akceptovat, to nemá nic společného s lékařskou etikou.“
Němečtí psychiatři zabavují rodičům děti
V současné době bere v Německu 400 tisíc dětí psychotropní léky. Celosvětově to je 20 miliónů, a to je jen odhad, který může být daleko vyšší. 36 tisíc dětí je ročně psychiatry v Německu odebráno ze svých domovů, a po celém světě to jsou statisíce.
„Když vaše volba spočívá v tom, že buď půjdete k psychiatrovi, nebo už své dítě neuvidíte – tak to už je dost velký nátlak,“ uvádí sociální pracovník Klaus-Uwe Kirchhoff.
Zde uvádím příklad rodiny, která je typickým příkladem toho, co se může stát, když jsou úplně normální děti označeny nemocí ADHD a jsou vystaveny psychiatrické léčbě.
Matka: „Mému synovi Marcellovi bylo 5 let. Chodil do mateřské školky ve městě a učitelka říkala, že je velmi živý, že nevydrží v klidu sedět, že je pořád moc hlučný, typicky nepozorné dítě. A pak mi nařídili vzít ho k dětskému psychologovi na test ADD a ADHD. Diagnóza ADHD u mého syna vedla k předepsání Methylfenidatu. Začalo to s 5-ti miligramy. První vedlejší účinek Methylfenidatu byl, že méně jedl – mnohem méně než obvykle, ztratil chuť. Jedl normálně, ale ne jako dřív. Pak začaly problémy. Dneska bych řekla, že byl v depresi. Neustálé změny nálady mi dělaly starosti – nahoru, dolů, nahoru, dolů – někdy pro maličkost vybuchl jak sopka. A vůbec k tomu nebyl důvod. Pořád jsem si myslela, že to je ta diagnóza ADHD, že to jsou ty příznaky. Nespojila jsem si to s tím lékem. A jako matka jsem byla stále v šoku.
Až u mého druhého syna mi začalo svítat, že to mělo něco společného s tím lékem. Můj syn Massimo dostal od dětského psychiatra taky diagnózu ADHD. Bylo mu pět a půl a předepsal mu Medikinet, 15 miligramů. O dvě hodiny později, když lék začal působit, Massimo upadl do apatie, to znamená, že si lehl a nereagoval. Pak když lék dozněl, už nebyl apatický. Pak, jak já tomu říkám, se mu ´zase vrátila krev´, ale pak začal být tak agresivní, že jsem ho nemohla zvládnout. Když jsem cokoli řekla, buď plakal nebo křičel. Až jsem řekla: ´To nefunguje.´ A on taky. Až jsme jednoduše řekli: „Ne, musí to jít bez toho.“
Marcello: „Už když jsme jeli k dětskému psychiatrovi, věděl jsem, že tam nechci. Pořád jsem si říkal: ´Jsem normální, nemusím tam.´ Ale dětský psychiatr mi stále tvrdil, že mám ADHD a že potřebuji terapii. Myslel jsem si: ´Bože, jsem jiný, než ostatní, proč zrovna já?´ Bylo to hrozné, já chtěl být jako ostatní kluci v mém věku, a oni my říkali, že jsem jiný a že mě musí léčit a tak. Že musím brát pilulky. Když jsem bral medikament, měl jsem velmi silné vedlejší účinky. Dokonce jsem myslel na sebevraždu – prostě se všeho zbavit. Všechno mi hrozně vadilo. Jsem opravdu rád, že už medikament nemusím brát. Nikdy jsem ho ani brát nechtěl, a když jsem přestal, opravdu se mi ulevilo. Protože jsem si předtím myslel, že jsem jiný a ty pilulky musím brát. Ale vůbec jsem nebyl jiný.“
Massimo: „Bude mi 7 let, jmenuji se Massimo. Když jsem si to měl vzít, necítil jsem se dobře. Už vůbec jsem nic necítil. Mohl jsem sníst jen málo a lehnout si na gauč, už jsem nemohl sníst víc.“
Obvinění z psychických problémů může ihned vést k odebrání dětí
Vzít děti rodičům z péče není v Německu jediný způsob, jak umí psychiatři ničit rodiny. I samotní rodiče mohou být označeni za blázny například na základě něčího udání. Mohou být odvezeni do psychiatrických ústavů a zbavení rodičovských práv. Mentální diagnózu vám může určit psychiatr i na dálku na základě tohoto udání.
Proč se psychiatři dopouštějí bezpráví a odebírají rodičům jejich děti a posílají úplně zdravé lidi do psychiatrických léčeben? Odpověď zní – peníze.
Lékař a psycholog bojuje s psychiatry, kteří využívají německý úřad péče o mládež a pokoušeli se mu vzít syna. A když se proti tomu vzepřel, tak také jeho obvinili z mentální nemoci. Teď se musí skrývat, protože je ohrožena jeho svoboda. Přál si zůstat v utajení kvůli bezpečnosti. O psychiatrii říká: „Za uvěznění nebo přijetí dětí do dětských domovů je odměna, jinými slovy vyplácí se peníze. A podíváte-li se na státní rozpočet, uvidíte, že je to velmi ziskový byznys. Zjistili jsme, že je stále více a více těchto případů o obětech, o rodinách, kterým sebrali děti, kdy policie zaklepe na dveře a sebere je. To je strašné. To jsou lidská práva? Ne, děkuji. Ta vůbec neexistují.“
„V praxi jsem poznal, že děti, které umístí do domova, se téměř nikdy nedostanou zpátky ven. A roli mohou hrát finanční důvody. Znám dětské domovy na osmnácti různých místech. Když máte řekněme na jednom místě 30 dětí a jedno dítě znamená příjem 4 000 euro, máte lehce měsíční obrat 1 milion euro,“ zmiňuje Dr. Arnold Sterk.
Zde je výpověď bývalého policisty z Bavorska, který měl za práci odebírat rodinám děti a převážet je do psychiatrických ústavů. Přál si zůstat v anonymitě z obavy z následků po zveřejnění jeho výpovědi.
„Když jsem pracoval u policie, Úřad péče o mládež mne informoval o tom, které děti se musí separovat od svých rodin. Zavolala mi pracovnice úřadu, která mě stručně informovala o situaci v rodině a žádala o pomoc při výkonu jejich příkazu. V trestním zákoníku není žádný takový konkrétní trestný čin nebo porušení zákona. Místo toho se používá vágní výraz: ´S dětmi se špatně zachází.´ – ale co je ´špatné zacházení´? Po tomto telefonu jsme si stanovili čas, setkali se na místě a prošli situaci, zazvonili jsme a vešli do bytu. Při jakémkoliv problému se muselo zakročit a udělat vše potřebné k provedení příkazu od úřadu péče o mládež.
Pořád mi není jasné, že lze tak lehce děti oddělit od jejich maminek a tatínků, a jen na základě povrchního pozorování souseda – a krátkého zavolání. A my policisté jsme se museli v takových situacích správně rozhodnout a pak zakročit a připravit lidi o jejich svobodu. A jak můžete někoho prohlásit za mentálně chorého na základě dvou nebo tří vět v hodnocení? A my jako policisté jsme museli patřičné jednat. Ale prosím vás, jak by ta mentální nemoc měla vypadat? To je velmi vážný problém, protože to otevírá doširoka dveře pro svévolné akce. Protože takhle rychle rozhodnout a separovat děti od rodičů, na to podle mého názoru nemá vůbec nikdo právo. Ale ze zákona jsem ten rozkaz musel provést. Byla to moje práce, za to mě platili a já jsem to vykonal. Ale když jsem pak přišel domů a podíval se na to jako člověk, musel jsem se sám sebe ptát: ´Co to vlastně dělám?´ Dneska při nějaké nečekané a nešťastné situaci se může do mlýnů psychiatrie dostat skoro každý. A to už se dá určitým způsobem přirovnat ke gestapu nebo k diktátorským systémům po celém světě. Mne osobně jako policistu a důstojníka rozčilovalo sloužit něčemu takovému. A tak jsem se kvůli tomu rozhodl odejít od policie.“
Facebook komentáře