V knize Odvaha volá (anglicky Courage Is Calling) autor Ryan Holiday hluboce zkoumá koncept odvahy, přičemž jedna z klíčových kapitol, „Nenechte se zastrašit“, se zaměřuje na zásadní otázku: Jak se postavit strachu a nedat se jím ovládnout? Holiday nám v této části připomíná, že odvaha není absence strachu, ale schopnost jednat navzdory němu. Klíčem k tomu, abychom se nenechali zastrašit, je pochopení povahy strachu a osvojování si mentálních návyků, které nám umožní ho překonat.
Strach jako přirozená reakce
Holiday v kapitole „Nenechte se zastrašit“ vychází ze stoického pohledu na strach. Podle stoiků, které Holiday často cituje, je strach přirozenou součástí lidského života. Marcus Aurelius, římský císař a jeden z nejznámějších stoiků, říkal, že se musíme smířit s tím, že strach je lidskou reakcí na nejistotu a neznámo.
Holiday připomíná, že strach byl původně evolučním nástrojem, který nás chránil před nebezpečím. Problém je, že v dnešním moderním světě se náš strach často zaměřuje na situace, které nejsou životu nebezpečné, ale psychicky náročné – může jít o pracovní výzvy, mezilidské vztahy, či obavy z neúspěchu. Tento moderní strach nás může paralyzovat a zabránit nám jednat, což je podle Holidaye přesně to, co musíme překonat.
Neúspěch není nepřítel
Jednou z ústředních myšlenek knihy je, že strach z neúspěchu je jednou z hlavních překážek odvahy. Holiday vysvětluje, že mnoho lidí se nechá odradit už jen představou toho, co by se mohlo pokazit. Strach z kritiky, odmítnutí nebo selhání nás často drží zpátky a brání nám zkusit něco nového, riskovat nebo dosáhnout něčeho významného.
Holiday zde zdůrazňuje, že neúspěch je nevyhnutelnou součástí cesty za úspěchem. Čerpal z příběhů slavných osobností, které dosáhly velkých věcí právě díky tomu, že se nenechaly zastrašit svými neúspěchy. Winston Churchill, například, zažil mnoho neúspěchů, na bitevním poli, než se stal jedním z nejvýznamnějších vůdců druhé světové války. Holiday připomíná, že odvaha spočívá ve schopnosti pokračovat dál navzdory neúspěchům, nikoliv ve vyhýbání se rizikům.
Jak překonat strach?
Holiday nabízí několik praktických kroků, jak se nenechat zastrašit a rozvíjet odvahu. Jedním z prvních kroků je přijetí strachu jako neoddělitelné součásti života. Místo toho, abychom se snažili strach potlačit nebo před ním utéct, je důležité ho přijmout a uznat, že je přirozený. Stoikové věřili, že strach nás může naučit mnohé o sobě samých – může nám ukázat, na čem nám opravdu záleží, a co jsme ochotni obětovat.
Dalším krokem je konfrontace se strachem. Holiday vysvětluje, že často zvětšujeme naše obavy tím, že je necháváme růst v našem podvědomí. Klíčem je vystavit se tomu, čeho se bojíme, abychom si uvědomili, že to není tak hrozné, jak jsme si představovali. Podle Holidaye každý krok směrem k překonání strachu posiluje naši odvahu.
Odvaha jako každodenní volba
V knize také ukazuje, že odvaha není jednorázová akce, ale každodenní volba. Holiday povzbuzuje čtenáře, aby si uvědomili, že každý den čelíme malým i velkým rozhodnutím, která vyžadují odvahu. Může jít o drobnosti, jako je odvaha říci svůj názor v práci, nebo o zásadní životní kroky, jako je změna kariéry. V každém z těchto momentů máme možnost rozhodnout se, zda se necháme zastrašit, nebo zda budeme jednat.
Holiday připomíná, že odvaha není jen o velkých, heroických činech. Naopak, skutečná odvaha se často projevuje v malých momentech, které nás postupně formují. Každá malá odvaha nás připravuje na větší výzvy, které nás mohou potkat.
Historické a osobní příklady
V rámci kapitoly „Nenechte se zastrašit“, která je uvedena v knize, Holiday opět čerpá z příkladů významných osobností, které musely čelit strachu a nedaly se jím zastrašit. Zmiňuje například Theodora Roosevelta, který se postavil silnému odporu ve své politické kariéře, nebo Amelii Earhartovou, první ženu, která letadlem přeletěla Atlantik a čelila neuvěřitelným rizikům, aby si splnila svůj sen. Tyto příběhy ilustrují, že odvaha je univerzální a nadčasová a že každý z nás má schopnost překonat svůj strach.
V této kapitole se také píše o sporu z doby Římského impéria mezi římským císařem Vespasiánem a senátorem Helvidiusem Priscusem – jeden z nejznámějších stoických filozofů. Budu zde citovat z této kapitoly:
„Římský císař Vespasián jednou zapověděl senátoru Helvidiu Priscovi přístup do senátu. Obdobné vzkazy dostává hodně lidí. Chce se po nich, aby přestali klást otázky. Aby přestali do všeho šťourat. Aby se měli na pozoru, jinak by se mohli zaplést do něčeho nepěkného.
O co Vespasiánovi šlo? Nevíme. Možná chtěl senátem protlačit výnos, kterým by zastřel některý ze svých zločinů. Nebo si chtěll zkrátka ušetřit bolehlav. Věděl, že zastrašování je taktika, která na Římany platí. ´Je v tvé moci mi nedovolit, abych byl senátorem,´ odpověděl mu Helvidius, ´ale dokud jim jsem, je mnou povinností tam chodit.´
´Nuže, choď tam´, ustoupil zaskočený Vespasián, ´ale mlč´.
´Neptej se mě tedy po mém mínění a pak budu mlčet,´ opáčil Helvidius.
Stále rozezlenější císař namítl, že přece musí požádat senát o jeho názor.
´Také já musím říci, co se mi zdá spravedlivé,´ nedal se Helvidius.
A tak nevyhnutelně došlo na pohrůžku nejvyššího kaliburu. ´Ale řekneš-li to´, zavrčel Vespasián a rychlým pohybem zápěstí upozornil na pretoriány stojící za ním, ´dám tě usmrtit.´
Většina z nás se sice takto explicitního ultimáta bát nemusí, ale dynamika těchto situací je stále stejná. Chce se po nás, abychom byli poslušní. Abychom nepřekáželi. Abychom do jistých záležitostí nevrtali. Jinak …
Bude to fungovat? Od jakých nepravostí odvrátíme zrak?
Funguje to – a to bohužel i na mocné. Helvidius byl příslušníkem elitní skupiny a většina jeho souputníků se přesto nechala zastrašit. A platí to i dnes. Senátoři žijí ve strachu, že budou odstaveni od moci. Miliardáři se vyhýbají kontroverzím v obavách, že už jim nepříjde pozvánka do Davosu, nebo že budou vyloučeni ze společenského klubu. Umělci, kteří se kdysi nebáli překračovat meze, se nyní jen plazí před svými sponzory a kritiky.
I pro ty nejmocnější je někdy pohodlnější podvolit se a mít klid. V Shakespearově tragédii Julius Caesar se jeden z pobočníků císaře zeptá, jakou zdvořilou omluvu ráčí senátorům zdůvodnit svou nepřítomnost, aby je neurazil. ´Měl by Ceasar lhát?´ přemítá o sobě panovník ve třetí osobě. ´Tahle ruka dobyla půl světa, a teď bych se měl bát říct pravdu starcům?´
Nechceme se nikoho dotknout. Nestojíme o potíže.
Nechceme přijít o příležitosti, o moc, o penzi, o svá privilegia. Balancujeme na ostří nože a utěšujeme se, že to dobře dopadne.
A proto lžeme. Nebo děláme kompromisy. V horším případě ohneme hřbet.
Je to strach, co nás k tomu nutí, co z nás dokáže udělat bezpáteřní indiviuum či ´zázrak bez kosti´, jak Churchill počastoval jednoho ze svých politických oponentů.
Nikdo se nechce nechat vytlačit. Nikdo nechce být dalším terčem v hledáčku. Vyškrábat se na vrchol bylo zatraceně těžké – a teď vám má hrozit, že o to všechno přijdete. Nebo že musíte udělat krok zpátky? Není snad důležité pojistiti si budoucnost? Jak máme být ostatním prospěšní, pokud si znepřátelíme mocné? Nebudeme snad mít větší pole působnosti poté, co nás povýší?
Ano, to všechno je důležité, ale spisovatel W. E. B. Du Bois měl pravdu, když řekl, že je ´lepší stát až po ramena v bahně, než lízat někomu paty v salonu.´
Promotér, který Muhammadu Alimu dopomohl k prvnímu titulu, se snažil mladého atleta přimět, aby se zřekl své muslimské víry, a hrozil mu, že jinak zruší nadcházející zápas. ´Mé náboženství je důležitější než box,´ řekl mu Ali. V sázce bylo vše, o co kdy ve sportu usiloval (jen si představte jak mu muselo být), ale přesto nehnul ani o píď.
´Co z toho budu mít?´ ´Nepřijdu o výhody pokud se ozvu?´ To jsou chybné otázky. Musíme být silní a ptát se takto: ´Co kdyby se takto zachoval každý?´ ´Co kdyby každý kladl na první místo své zájmy?´ ´Co kdyby se všichni báli?´ Jaký svět by to byl?
Nebyl by dobrý. A určitě ne bezpečný.
Z tohoto důvodu Helvidius nebojácně opětoval Vespasiánův pohled a odpověděl: ´Ty učiníš své a také já své: tvou úlohou je usmrtit mě a mou je zemřít beze strachu; tvou úlohou je poslat mě do vyhnanství a mou jít tam bez zármutku.´
Poté byl Helvidius vskutku vypovězen a následně i popraven.
Helvidius se stoickým klidem přijal svůj osud.
Přišel o svou práci. A pak i o život. Právě těchto dvou ztrát se bojíme nejvíce. Helvidius však o sobě mohl tvrdit, že když práci a život ještě měl, využíval je naplno.“
Můj příběh
V roce 2020 kdy vypukla „Covid pandemie“ byla většina lidstva nevědomá. Pár zasvěcených jedinců znali termíny jako „Deep State“, „Globalistická elita“, nebo „Plán depopulace“. V té době jsem vydal článek s názvem Kdo stojí za vznikem koronaviru, který si přečetlo kolem 850 tisíc lidí. Málokdo si dokáže představit kolika vyhrůžkám, nátlakům a nálepkování jsem čelil ze strany státu (policie), neznámých hejtrů, nebo takzvaným „ověřovatelům pravdy“ (Cemper a jemu podobní), abych tento a nadcházející články smazal. Měl jsem strach? Ano. Ustoupil jsem? Nikoliv. Ukázal jsem jim zdvižený prostředníček. Žádný z článků jsem nikdy nesmazal. Pro mě je totiž pravda a svoboda projevu důležitější, než můj vlastní život – stejně jako u Helvidiuse.
Nikdo nemá právo vám nakazovat co si máte, nebo nemáte myslet.
V dnešní době se karta začiná obracet – spousta lidí se probudila paradoxně díky lockdownům, protože měli spoustu času číst články z alternativních webů. To však přináší ještě tvrdší restrikce, jako je cenzura na sociálních sítích, vypínaní webů, nebo vyhazování lidí z práce za nemainstreamové názory týkající se například války na Ukrajině. Jinými slovy nemusíte se bát. Prostoru prokázat svou odvahu bude v budoucnu ještě hodně.
„Ve světě, kde vládne strach, potřebujeme odvahu více než kdy jindy. Odvahu whistleblowerů a lidí, kteří jsou ochotni riskovat. Odvahu spisovatelů, kteří říkají pravdu, odvahu vůdců, kteří jim naslouchají. Odvahu aktivistů a dobodruhů. Potřebujeme, abyste i vy vstoupili do arény s odvahnou a bojovali“, píše se na obalu knihy.
Shrnutí
Kniha Odvaha volá od Ryana Holidaye nás učí, že strach je nevyhnutelnou součástí života, ale neměl by nás paralyzovat. Holiday vysvětluje, že odvaha není nedostatek strachu, ale schopnost jednat navzdory němu. Klíčem k odvaze je přijmout strach jako přirozený a učit se z něj, konfrontovat ho a především chápat, že odvaha je každodenní volba. Holiday nás povzbuzuje, abychom se nebáli neúspěchu a riskovali, protože pouze tímto způsobem můžeme dosáhnout růstu a naplněného života.
Celý systém je postavený na strachu – strach z viru, války, globálního oteplování atd. – protože díky strachu jsou lidé snadno ovladatelní. Pokud však pochopíte, jak se tato hra hraje a že strach je jenom nástrojem ovládaní, pak odmítnete tuto hru hrát, nebo se „přizpůsobit“.
Facebook komentáře