V roce 1913 se do Tibetu vydal britský doktor a profesor John Graves, který měl za sebou již mnoho významných vědeckých objevů. Jeho neustálé touhy po poznání a zkoumání ho přivedly do této dosud neobjevené a tajemné části světa.
Doktor Graves byl uznávanou autoritou v přírodních vědách a jeho příspěvky do světově známé encyklopedie Britannica svědčily o jeho odbornosti1. Byl fascinován gravitací a jejím vlivem na tělesa ve vesmíru. Jeho nadšení a zvědavost ho přivedly k myšlence, že by mohl existovat způsob, jak uniknout gravitaci a prozkoumat nové dimenze. A právě zde začíná jeho cesta do Tibetu, protože se dozvěděl, že někteří tibetští mniši toto umění ovládají.
Podle informací z knihy „Největší záhady světa – superzáhady a zázraky“ se doktor Graves rozhodl vydat na výpravu do Tibetu, který byl v té době pro evropské badatele velmi neznámým územím. Jeho cílem bylo najít tajemné znalosti a technologie, které by mu umožnily uniknout gravitaci a odhalit nové možnosti pro lidskou civilizaci.
Průběh výpravy byl přesně zdokumentován v denících a existují některé záznamy, které říkají, že Graves se setkal s tibetskými mnichy a učenci, kteří měli hluboké znalosti o duchovním a energetickém světě. Během svého pobytu v Tibetu se setkal s výjimečným učitelem, který mu předal tajné techniky a znalosti umožňující ovládání gravitačních sil.
„Dvanáctého července 1913 okolo třetí hodiny odpolední skončili oba muži přírodovědecké zkoumání, uschovali zápisky, dali nad oheň kávovar a těšili se na hodinku příjemného odpočinku. Profesor seděl proti slunci, takže neviděl nic z toho, co se dělo na obzoru. Asistent připravil důkladnou odměrku čerstvě namleté kávy a rozdělil ji rovnoměrně do dvou plechových hrníčků, voda vzkypěla a Miles se rozhlédl po nějakém hadříku, aby s jeho pomocí sňal konvici z ohniště. V tu chvíli strnul. „Co je to s vámi, mladíku?“ zeptal se profesor a pohlédl směrem, který tak výrazně upoutal Milesův zrak.
Zdálo se, že vzduchem putuje červenohnědý pták s holou hlavou, s rozpětím křídel téměř dva metry. Profesor si v tu chvíli vzpomněl na bájného ptáka Noha, jehož křídla se podle pověsti roztahovala až do rozpětí pěti metrů. Podivné stvoření však letělo vždy jen krátkou vzdálenost, pak rychlostí padajícího listu pozvolna kleslo k zemi, od níž se však vzápětí odrazilo a tím způsobem znovu nabralo výšku pěti či Šesti metrů, ze které se pomalu jako zraněný pták snášelo k zemi. Tento cyklus se opakoval. Odraz od země do výšky pěti šesti metrů, asi desetimetrový let, dotyk země a současně nový odraz. Tvor svůj let reguloval tak, že se odrážel vždy od vyvýšeného místa a na vyvýšená místa opět dopadal. Profesor polkl vzrušením a mimoděk zvolal: „Ježíši Kriste!“
„Je to člověk,“ řekl Miles nevěřícně.
Muž, velice mladý, ne více než sedmnáctiletý, snědý a s hlavou vyholenou dohola, roztáhl ústa do širokého úsměvu, jakmile dopadl na zem po svém posledním skoku. Nebyl nijak udýchán a nezdálo se, že by jej neuvěřitelný fyzický výkon nějak zmohl.
Velice dobře ovládal angličtinu, takže si všichni tři mohli mezi sebou pohovořit. Oba Angličané se jej pokoušeli pohostit, ale mládenec odmítl potravu i jakoukoli tekutinu. Svoje odmítnutí se nesnažil nijak vysvětlit. Jen tak pokynul rukou, snad aby oba muži pochopili, že by tím mohla utrpět jeho schopnost létat vzduchem.
Řekl jim, že pochází z čokporské lámaserie a je přes svůj mladý věk už opatem, o čemž svědčila zlatá vesta, již měl přetaženu přes červenou tkaninu dlouhého hábitu. A jeho let? Putoval s důležitým vzkazem k dalajlámovi a musel během dne urazit více jak sto osmdesát kilometrů. Aby tuto vzdálenost překonal, volil přímou cestu přes hory, při níž mohl využít své naučené schopnosti – umění zbavit se tíhy těla zapříčiněné gravitací. Jak se tomu naučil? Mladičký opat se místo odpovědi usmál, jako by jim chtěl říci, že kdyby chtěli zcela porozumět, museli by podobně jako on žít od šesti let v lámaserii, naučit se bez protestů trpět hladem, žízní, zimou i vedrem, snášet ponižování a ústrky od starších, pochopit radost z odříkání, po deset let okoušet tvrdou realitu světa, a pak najednou zjistit, že onen těžký svět vlastně nic neváží a lze v něm i vzlétnout, když se toho lidský duch odváží a s velkou vehemencí si to přeje. Mluvil vyhýbavě a zásadně jen v náznacích, přesto však srozumitelně. Dva roky po jmenování opatem oprošťoval svou duši od nadbytku váhy, deko po deku, kilo po kile. Řekl nám, že se musel zbavovat omezenosti ducha, aby po dvou letech ovládl byť omezeně svoje tělo, zaznamenal si profesor Graves do svého vědeckého deníku.
Buddhistický mnich s nimi hovořil asi půl hodiny. Pak se omluvil s tím, že bude muset dohnat nepředpokládané zdržení. Rozloučil se, popřál jim hodně štěstí, poodešel na skalnatý výstupek, kam naposled dopadl, a křepče se odrazil. Oba Angličané sledovali bez hlesu jeho „start“. První skoky byly poněkud křečovité a těžkopádné, pak však mladý mnich jako by chytil dech a odrazil se několik metrů vysoko, roztáhl ruce, jako by jimi držel rovnováhu, a proplachtil nad šest metrů širokou skalní průrvou. Plul vzduchem stejně lehce jako odvážná ztělesněná myšlenka. Létal stejně snadno, jako se my Evropané přemisťujeme ve svých snech, když se nám zdá, že nic nevážíme a že létání je vlastně snadné a stačí roztáhnout ruce při oné přirozené a nádherné levitaci, napsal profesor Graves ve zprávě pro vědeckou radu univerzity v Cambridgi, která byla zveřejněna koncem roku 1913 i v londýnských denících.“
Po návratu z Tibetu doktor Graves přinesl do Západního světa nové a revoluční myšlenky o gravitaci a možnosti jejího ovládání. Jeho nálezy a objevy vzniklé během této výpravy vyvolaly značnou pozornost vědeckého světa a zanechaly nesmazatelnou stopu ve vývoji moderní fyziky zvané kvantová fyzika.
Někteří skeptici však tvrdí, že celý příběh je pouhou fikcí nebo mýtem. Na druhé straně je snadné vyvracet a kritizovat, když jste v Tibetu nebyli a neviděli to co viděl doktor Graves. I přestože jsou příběhy o levitujících mniších neuvěřitelné, tak je zajímavé, že separovaná křesťanská tradice mluví o podobném fenoménu. Například příběhy Františka z Assisi a jiných létajících světců tuto schopnost potvrzují.
Levitující mnichové
Doktor John Graves a jeho výprava do Tibetu v roce 1913 zůstávají fascinujícím příkladem odvahy, touhy po poznání a snahy překročit hranice lidského poznání. Jeho příběh nám připomíná, že ve světě existují mnohé neobjevené záhady, které stále čekají na své objasnění.
Facebook komentáře